galerie Pictura

dřevo, sádra, barva, sololit
64 x 48,5 cm

Z přiloženého Vyjádření k pravosti díla Ředitele Galerie v.u. v Chebu, Mgr. M. Fišera, Ph.Dr.: "Dostal jsem k posouzení Reliéf Huga Demartiniho (64 x 48,5 cm, barevně patinovaná sádra). Práce není datována, ani signována, nicméně blízkost k autorově dílu Červený reliéf ze sbírky Galerie výtvarného umění v Chebu, který jako ředitel této instituce znám velmi důvěrně, stejně jako místo mezi Demartiniho reliéfy z té doby dovoluje jednoznačné datování do jeho blízkosti. Ve vývojové řadě tehdejší Demartiniho práce bych ho řadil spíše před něj, tedy do roku 1964, neboť další autorova práce ve stejném duchu – Prostorový reliéf z roku 1965 (soukromá sbírka, reprodukovaný v: Hlaváček, J., Hugo Demartini, Odeon, Praha 1991) vykazuje ještě o něco silnější tendenci k minimalistickému řešení, a dovoluje nám tak rekonstruovat autorovo směřování. Součástí Prostorového reliéfu je též sololit jako zadní podložka, která se objevuje i na posuzovaném reliéfu; naopak ten chebský má rám pouze vyztužený vnitřním křížem, a je tak skrze něj patrná vlastní sádrová deska.
Právě chebský reliéf může být dobrým referenčním bodem, podle něhož lze posoudit pravost dotyčného díla. Barevnost, a to do přesného odstínu, či způsob patinace jsou u obou reliéfů naprosto stejné. Mezi odlišné rysy naopak patří určité formální prvky: posuzované práce je rozdělená mřížkou, což byl ovšem princip, který v té době také používal (je doložen hned na další navazující práci, reliéfu Objekt, 1965, OG Liberec), existuje zde také větší variabilita elementů, které se liší velikostí nebo i tím, že jsou zde dále fragmentarizovány. Právě ale technologická shoda a naopak mírná odlišnost ve vlastním obsahu díla, tedy v podobě struktury, je pro mě dalším argumentem pro pravost díla, protože autor se ve svých pracích nikdy zcela přesně neopakoval a konkrétně tato řada reliéfů vykazuje při přítomnosti společného jmenovatele i poměrně vysokou míru variability.
Ani jeden z reliéfů jsem neobjevil na dobových výstavách či fotkách z ateliéru. Nicméně provenience chebského je přímo z ateliéru autora, od něhož byl získán v roce 2000. Také tento fakt hovoří pro pravost díla: tuto přechodovou polohu zkrátka autor ve své době příliš neprezentoval.
Dílo proto považuji jednoznačně za práci Hugo Demartiniho z daného roku.".

Z přiloženého odborného znaleckého posudku PhDr. J. Machalického, který uskutečnil samostatnou výstavu H.D. v pražské Galerii Montanelli, Sárské galerii v Berlíně, připravoval spolu s umělcem jeho výstavu v Muzeu Kampa, ta se neuskutečnila z důvodu umělcova úmrtí. Psal o posmrtné výstavě ve Veletržním paláci. Obsáhlejší vzpomínka na H.D. je v jeho knize Černé jablko.: ..."Hugo Demartini nesporně patří k nejvýraznějším osobnostem našeho sochařství druhé poloviny 20. století. Brzy projevil své mimořádné technické schopnosti a vyhraněný výtvarný názor. Zaujal ranými červenými reliéfy, jimiž se přiblížil informelu, ale už se v nich rýsoval budoucí přísný řád. Před polovinou šedesátých let dospěl v reliéfech ze dřeva a kolorované sádry k dokonalému systému, který se pak ještě prohloubil v konkávních a konvexních variacích z chromovaného kovu a dřeva. Následovaly akce v přírodě, v nichž se prolínala náhoda se zrcadlením okolí v dokonalých tvarech koulí. V demonstracích v prostoru zachytil zastavený čas. V cyklu místo se náhoda prolíná s řádem. Plastika Reliéf s největší pravděpodobností vznikla roku 1964 a řadí se do souboru reliéfů ze dřeva a kolorované sádry. Blíží se obdobnému reliéfu ze sbírky Galerie výtvarného umění v Chebu. Nepochybuji o tom, že je umělcovým originálním dílem.".

Jeden z předních českých sochařů. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (1949-54). Představitel české konstruktivistické školy. Netvořil (z osobních důvodů) nikdy ve stylu realismu (socialistického), naopak se připojil k informelnímu hnutí, ze kterého se jeho tvorby přimkla ke geometrickému projevu. Od raných let se přátelil výhradně s výtvarníky, kteří nešli cestou oficiálního socialistického umění. Podporu našel u Jiřího Koláře. Z. Sýkora, K. Malich a R. Kratina, ke kterým jej přivedl právě Kolář (do kavárny Slavie), spolu s Demartinim cítili, že tvorbou spolu souvisí. V roce 1968 začal pořádat akce (například zasazoval objekty – chromové polokoule do země), dalším krokem bylo převedení těchto akcí do tvorby objektů. Nejprve vznikaly chromové koule, polokoule – odraz světa, okolí, až po uzavření v kouli, později i další objekty. V době normalizace mohl vystavoval pouze omezeně. V letech 1990-96 na pražské AVU profesorem. Získal zlatou medaili Za zásluhy. Jeho dílo je zastoupeno v NG Praha a mnoha dalších galeriích a sbírkách.