Kupka František (1871 - 1957)
Kompozice - studie k obrazu Slunce, (poč. 30. let.)
Provenience: sbírka sochaře Jiřího Jaška, sbírka A. Jirouta.
Oba se s Kupkou stýkali v Paříži.
Z odborného znaleckého posudku PhDr. R. Michalové, Ph.D.:
"Provenience:
sbírka Aloise Jirouta (1899-1969), uměleckého knihaře, který v letech
1926-1931 působil v Paříži, kde prošel několika dílnami a později se
stal samostatným pracovníkem významného ateliéru René Kieffera,
specializovaného na vydávání a vazby bibliofilských tisků. Navštěvo-
val přednášky Františka Kupky, při nichž se seznámil se svou budoucí
ženou a spolupracovnicí, Ludmilou Alexandrovou
sbírka Jiřího Jašky (1906-1982), sochaře, malíře a grafika, který v le-
tech 1931-1932 pobýval na stipendiu v Paříži, kde pracoval v sochař-
ském ateliéru bratří Martellů a docházel do ateliéru světoznámého so-
chaře Charlese Despiaua
Dílo „Kompozice (Studie k obrazu Slunce)“ představuje dle mého
soudu originální, výrazově typickou, abstraktně-geometrickou práci
Františka Kupky, pionýra nepředmětné malby, jehož tvorba patří k
nejcennějším hodnotám pokladnice světového umění dvacátého století.
Autorova tvorba prošla složitým procesem vývojové krystalizace. Od
realistických počátků, přes secesní symbolismus až k průlomu k abs-
trakci v letech 1910-1913, ke svobodnému rozvinu fantazijních složek
a elementů v úchvatných kosmologických vizích a vizuálně dokonalé-
mu jazyku geometrických forem. Hlavním cílem Františka Kupky
bylo vyjádření skryté dynamiky vnitřních sil určujících podobu naše-
ho světa v jeho fascinujícím bohatství.
František Kupka se narodil roku 1871 v Opočně jako nejstarší z pěti
dětí notářského úředníka Václava Kupky... Roku 1886 byl přijat ke studiu do ateliéru prof. F. Sequense na Akademii V.U. v Praze.
V roce 1891 odchází Kupka na Akademie der bildenden Künste do
Vídně. Roku 1895 se usazuje na Montmartru v Paříži. Studuje na Acadé-
mie Julian a École des Beaux-Arts, živí se ilustracemi (začíná spolu-
pracovat s časopisem Cocorico) a návrhy plakátů, vyučuje teosofii a
působí jako spiritistické médium... Získává zlatou
medaili za obraz Balada - Radosti na Světové výstavě v St. Louis v
USA (1904). Roku 1906 se usazuje na předměstí Paříže, v Puteaux,
kde setrvá až do konce svého života... Léta 1909-1912 jsou do-
bou intenzivních studií (Newton, Chevreul, přednášky fyziologie, pra-
cuje v laboratoři biologie na Sorbonně), jež vyústí v historický průlom
od zobrazující malby k abstrakci. Na Podzimním salónu v Paříži
v roce 1912 představí nepředmětné malby „Amorfa - Teplá chromati-
3
ka“ a „Amorfa - Dvoubarevná fuga“, z nichž zejména druhá se stala
ikonickým dílem počátků abstraktního umění.
Roku 1913 v rozhovoru pro New York Times Kupka vysvětlil, že jej
zajímají především morfologické jednotky (tvarové prvky určitého
typu), a jejich vzájemné vztahy. Spojení protichůdných elementů, jako
jsou pravé a zaoblené úhly v jedné malbě, považuje za destruktivní.
Podobné platí o barvách, které musí být všechny buď v durové, nebo
v mollové tónině. Paralelně se studiem tvarových forem zkoumal izo-
lované působení barevných a světelných hodnot i vzájemné vazby
elementárních tvarů a spektrálních barev...
Po I. svět. válce na sebe bere pedagogický závazek: jako pro-
fesor pražské Akademie výtvarných umění přednáší českým stipendis-
tům přicházejícím do Paříže.
Roku 1931 se Kupka stal jedním ze zakládajících členů mezinárodní-
ho hnutí Abstraction-Création. O pět let později byl zastoupen na vý-
stavě Kubismus a abstraktní umění pořádané Muzeem moderního
umění v New Yorku. Roku 1946 se v pražském Mánesu u příležitosti
autorových 75. narozenin uskutečnila velká retrospektiva jeho díla. V
4
tomto roce se Kupka také poprvé zúčastnil Salonu des Réalités Nou-
velles, kde pravidelně vystavoval až do své smrti.
Předložené dílo „Kompozice (Studie k obrazu Slunce)“ je Kupkovou
prací sofistikovaně minimalistického tvarosloví, jež tematizuje motiv
kruhu, jedno z ústředních témat umělcových obrazových výzkumů.
Autor se kruhem vyjadřoval častěji než jakýmkoli jiným geo-
metrickým obrazcem, a to již od dob symbolismu.
V průběhu své tvůrčí dráhy pojímal Kupka tento geometrický element
v několika rozličných polohách: kosmogonické, strojové i abstraktní.
V souladu s antickými autoritami vnímal kruh jako nejdokonalejší ze
všech tvarů. Poutal ho jak ve své celistvosti, tak i ve formě různoro-
dých výsečí, které jsou, jak již tvrdil sv. Augustin, stejně „krásné a
dokonalé jako celek“.
Předložené dílo patří do souboru četných akvarelových a kvašových
studií, v nichž autor s neobyčejnou výtvarnou urputností analyzoval
zkoumaný problém až k nejprimárnějším výtvarným vztahům. Odos-
obněný rukopis, vykrývající v několika tónech plochy tvarů, definuje
tu v jistém smyslu hranice malby. Jak přesvědčivě napsala Ludmila
Vachtová, „průřez nekonečnem, o který se Kupka tak úporně pok-
oušel barokně iluzionistickými prostředky v Kosmickém jaru, byl po-
jednou dosažen pomocí nejjednodušších geometrických elementů“.
Předloženou „Kompozici“, jíž je blízká jedna ze studií v Museu Kam-
pa, lze zařadit s největší pravděpodobností do souvislosti se vznikem
obrazu „Slunce“ (1920-1935, Centre Georges Pompidou, Paříž). Jest-
liže Kupkovi ve finálním plátně šlo především o vyvažování formy
kruhu a přímky, posuzovaná studie zkoumá na základě různě velkých
5
kruhových výsečí, bravurně k sobě „vykalibrovaných“, možnosti op-
tických hříček vyvolávajících dojem nekonečného pohybu.".